Pozadí

Genmjr. i.m. Josef Ocelka, DFC

Fotografie Josefa Ocelky

„Nepatřil k důstojníkům, kteří se oddělovali od mužstva. Někdy jsme mu říkali Vocelovej. Měl okolo metru devadesát, široká ramena a energickou bradu. Byl snědý, černovlasý. Kdyby měli Hanáci krále, jinak bych si ho nepředstavoval. V mých očích je dodnes nepřekonatelným bohatýrem.“
Jánský, F.: c. d. s. 44

Třetí československý velitel bombardovací „Třistajedenáctky“ patřil k největším postavám československého letectva ve 2. světové válce doslova i obrazně. Tento téměř dvoumetrový širokoplecý Hanák byl skvělým vojákem a velitelem, jichž nemá žádná armáda nikdy dost. Byl-li v plánu těžký nálet, byl první na startu. Když měl někdo o svém letounu nějaké pochybnosti, startoval s ním. Ze všech příslušníků 311. perutě nalétal nejvíce operačních hodin – 224,30 – tedy hodně přes normu; vykonal 45 bombardovacích náletů a zcela oprávněně se stal prvním československým bombardovacím letcem, kterému Britové udělili Záslužný letecký kříž (DFC).

Krátce poté, co 23. června 1940 dorazil do jihoanglického Falmouthu, byl přijat do RAF v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer a koncem následujícího měsíce patřil k zakládajícímu kádru 311. československé bombardovací perutě. V rámci systemizovaných funkcí byl povýšen do hodnosti Flight Lieutenant a zahájil intenzívní výcvik, aby jednotka mohla co nejdříve zasáhnout do bojů. Pilotoval jeden z prvních tří jejích Wellingtonů při historickém náletu na bruselské nádraží v noci 10. září 1940, kdy „Třistajedenáctka“ poprvé udeřila na území ovládané nepřítelem.

Jeho věhlas se velmi rychle šířil i mimo peruť, takže již v lednu 1941 byl povýšen na Squadron Leadera a ujal se velení nad letkou B. Velmi rychle si osvojil a dále zdokonaloval osobitou metodu, jak nebýt zasažen flakem. Tuto metodu jej učil bývalý operační důstojník 311. perutě, slavný S/L Percy Ch. Pickard, DSO, DFC, jenž vždy letěl do místa, kde protiletadlový granát právě vybuchl, neboť věřil, že do stejných míst Němci nebudou střílet dvakrát za sebou. To byla hra, z níž by neměla radost žádná pojišťovací společnost na světě. Skutečnost, že Josef Ocelka nebyl nikdy sestřelen, mu však dávala za pravdu. Jeho snaha o zasažení cíle za každou cenu doznala téměř fanatických rozměrů a slabším povahám naháněla hrůzu. V nejprudší palbě nalétával na cíl i čtyřikrát, aby umožnil navigátorovi přesně shodit náklad a nejednou ho od splnění úkolu neodradila ani porucha letounu, která při letu nad nepřátelským územím mohla mít fatální následky. Částečně o tom vypovídá i citace k udělení Záslužného leteckého kříže (DFC), který obdržel jako vůbec první československý bombardovací letec: V noci z 27. na 28. březen 1941, krátce po startu k operačnímu letu, hlásil radiootelegrafista letounu Wellington T2971 S/Ldr Ocelkovi, že je poroucháno dynamo, které současně způsobilo poruchu radiopřístrojů a mohlo být i příčinou poruchy celého elektrického zařízení letounu. Přesto, že se tento důstojník mohl pro hrozící nebezpečí okamžitě vrátit, rozhodl se pokračovat v operačním letu. Našel a úspěšně bombardoval svůj cíl. Bez pomoci radiopřístrojů se letoun vrátil do Anglie a přestože neměl spojení s mateřskou základnou, přistál úspěšně na letišti Bircham Newton, vzdáleném asi o 30 mil dál.

Osobní vlastnosti, odborná zdatnost a velitelské schopnosti pak vedly k tomu, že již týden po dekoraci DFC, konkrétně 3. července 1941, byl jmenován novým, již třetím československým velitelem 311. československé bombardovací peruti a v polovině srpna byl konečně povýšen na Wing Commandera. Velení převzal po W/C Josefu Schejbalovi, jenž odcházel na Inspektorát československého letectva.

K tragické havárii W/C Josefa Ocelky došlo ráno 21. července 1942 na letišti Brize Norton, kde se u zdejší 6th Maintenance Unit seznamoval s různými typy vícemotorových letounů. Při zkušebním letu na dvoumotorovém Beaufortu Mk.II DD938 totiž krátce po startu zachytil křídlem o střechu hangáru a zřítil se. On i dva civilní zaměstnanci, kteří se nacházeli na palubě, byli na místě mrtvi. Byl pohřben 25. července 1942 se všemi vojenskými poctami na hřbitově v Brookwoodu. Jeho hrob číslo 24-B-8 leží v oddělení RAF. In memoriam byl povýšen nejprve na majora, po válce na podplukovníka a po roce 1989 na generálmajora.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.